Víla

     Svým kouzlem zasahují víly do života lidí. Jsou prý nejpočetnější, nejkrásnější a nejpozoruhodnější ze všech nižších božstev. Jejich existence není vymezena určitou dobou a místem. Staří Řekové, Eskymáci a Indiáni vyprávějí příběhy mužů, jimž se podařilo získat lásku těchto stvoření. Je však nebezpečné, když víla svou vášeň uspokojí, může své milence zahubit.
V Irsku a Skotsku se traduje, že víly mají své příbytky pod zemí. Vílám se líbí zelená barva, mají rády zpěv a hudbu.

Vlci

     Vlk je odpradávna pro člověka symbolem čehosi zlého, krutého. Lidé se vlků bojí a někteří je nenávidí. Vlastně je ani neznají a hned je odsuzují k likvidaci. To je špatný krok. Musíme se pokusit jim aspoň trochu porozumět, vždyť to jsou úplně skvostná zvířata. Ten strach a nenávist pochází z dávných dob, kdy člověk - pastevec jen těžko ochraňoval svá stáda před těmito vysoce inteligentními a dokonale organizovanými šelmami. Nakonec však člověk zvítězil, početní převahou a zdokonalením svých zbraní. Vlk byl na mnoha místech Země vyhuben, proto je zařazen do Červené knihy ohrožených druhů zvířat. Až potom začali vědci bádat, jaký vlk doopravdy vlastně je. Zjistili neuvěřitelné věci. Je to džentlmen, kavalír, šlechtic mezi zvířaty a také dokonalý milenec, manžel či otec. Vlci uzavírají trvalé manželství a jsou si často věrni doslova až za hrob. Vznik tohoto manželství má velice důležitou podmínku - dvojice může založit rodinu pouze v případě, že je vlastníkem dostatečně velkého loveckého revíru, jinak by ji neuživila. A co dělají ti ostatní, například jejich odrostlá mláďata z minulých let? O neobsazené revíry je jistě nouze, napadne každého. Je to neuvěřitelné, ale ti zachovávají celibát. Zůstávají často ve smečce nebo se připojují k jiné ( většinou příbuzné ) a fungují jako hodní strýčkové a tety. Hrají si s mláďaty, hlídají je, pomáhají s výchovou a dokonce i s lovem pro ně. Teprve když se nějaký revír uvolní, ti nejschopnější a nejsilnější mohou uzavřít manželství a založit rodinu. V rodině jsou velmi vzorní a leckteří lidé by si z nich mohli brát příklad.

Vlk - samec je ke své družce nesmírně něžný, ohleduplný a trpělivý. Žádná lidská manželka není tak rozmazlována. Vlčice může všechno, je první u kořisti a dostává ta nejlepší sousta. Má-li špatnou náladu a svého druha třeba i kousne, vlk se nijak nebrání ani jí to neoplácí, ba naopak. Snaží se ji uchlácholit a náladu zlepšit. (Vlci však nemívají často špatnou náladu, jsou-li najezení, dovedou dovádět a hrát si jako štěňata.) Jejich námluvy jsou v období říje plné her, honiček a jemných předstíraných rvaček. Ale vždycky Je to vlčice, která útočí jako první, zatímco samec trpělivě snáší její rozmary a mazlí se s ní. Vlci se dokonce umí i líbat. Tím se jí snaží přimět ke spojení, které je stejné jako u psů, ale rozdílné v radostné předehře a v krásném trvalém vztahu mezi oběma partnery.



Vlkodlaci


     Vlkodlaci svým způsobem ztělesňují nejstarší lidský strach. Strach z vlků, číhajících za dveřmi, ošklivou myšlenku, že přes všechny naše nástroje a znalost ohně jsme v očích Matky Přírody stále jen kořist. Snažíme se změnit svět, ve kterém žijeme, aby do posledního detailu vyhovoval našim představám, a v hloubi našich duší mezitím roste strach z představy, že se ocitneme opuštěni na nepřátelském místě v moci něčeho, co je větší a silnější, má ostré zuby a chuť na maso.
Je toho ale víc. Lidé se vždy báli divokých zvířat, zejména těch, která je v nějakém ohledu převyšovala, a nenáviděli je. Zároveň jim ale jejich sílu záviděli. V prehistorických časech lidé nosili zvířecí kůži a kosti a modlili se, aby se stali stejně rychlými, bystrookými či silnými, jako zvířata z jejich okolí. Dokonce i dnes lidé nosí oblečení, šperky a tetování, zobrazující zvířata, jež jsou respektována, v podvědomé touze moci si vypůjčit jejich sílu, rychlost a podobně. Vyprávíme si příběhy o lidech, kteří umí přijmout zvířecí podobu (a naopak). Vždycky jsme to dělali, v každém světadíle. Nekorunovanými králi těchto příběhů jsou příběhy o vlkodlacích. Vlkodlak představuje vše, čeho se v přírodě bojíme, a vše, čím bychom chtěli být.
Kdesi hluboko uvnitř máte strach z vlků, a přesto toužíte vzít na sebe vlčí kůži a stát se jedněmi z nich…
Jak se stát vlkodlakem?
Bylo známo mnoho způsobů, jak se mohl člověk stát vlkodlakem. Některé byly úmyslné, jiné neúmyslné, někdy stačila jen shoda okolností při narození a podobně. Také sami vlkodlaci měli schopnost proměnit ostatní na vlkodlaky. Úmyslně se mohl člověk stát vlkodlakem například takto:


potřít se magickou mastí a přehodit přes sebe vlčí kůži
tento rituál provést za úplňku
tento rituál provést na určitém místě, především na křižovatce cest
nosit u sebe nějakou část vyrobenou z vlčí kůže, nejčastěji se jedná o opasek nebo plášť
sníst opečené vlčí maso
provést jiný magický rituál, ať samostatně nebo ve skupině, při kterém je vyvolán duch vlka případně démon, který má zajistit   proměnu

     Pověra na kouzelnou mast byla v minulosti velmi rozšířena. Když se člověk touto mastí potřel a přehodil přes sebe vlčí kůži, stal se z něho vzápětí vlkodlak. Někdy byl k proměně potřeba úplněk, jindy zase určité místo. Zvláště křižovatky cest měly v minulosti u lidí silný magický význam. Zde se křižovaly zlé síly. Scházely se tu proto čarodějnice, pohřbívali se zde upíři nebo to bylo místo, kde se bylo možné proměnit ve vlkodlaka. Jindy nebyla mast potřeba, ale bylo třeba mít vždy vlčí kůži či jinou část vlka u sebe nebo nějaký předmět vyrobený z vlčí kůže. Nejčastěji se uvádí opasek a plášť, někdy se jedná o celý oděv. Pokud člověk snědl pečené vlčí maso, mohl získat vlčí vlastnosti a stát se tak silnějším, rychlejším nebo si zbystřit smysly. Někdy to mohlo vézt i k proměně ve vlka. Další magické rituály měly většinou svá pevná pravidla a postupy, které se musely dodržovat, aby se dotyčný stal vlkem. Někdy byla potřeba i větší skupina osob. Kdo se chtěl proměnit, musel pomocí tohoto rituálu vyvolat ducha nějakého vlka, který pak do něho vstoupil nebo se snažil vyvolat démona, který by ho na vlka proměnil.
Vlkodlakem se mohl člověk stát také nechtěně. Především to bylo nakažením od jiného vlkodlaka nebo i jen obyčejného vlka. Byly to tyto způsoby:


být pokousán jiným vlkodlakem
napít se ze stejného poháru jako vlkodlak v lidské podobě
sníst nějakou vlčí část, maso nebo mozek
sníst maso ze zvířete zabitého vlkem
napít se vody z vlčí stopy nebo na místě, kam chodí pít vlci
sníst nějaký kus lidského masa

     Pokud přežil člověk napadení vlkodlakem a byl při tom pokousán, vždy se sám proměnil po čase ve vlkodlaka. Někteří vlkodlaci, kteří se zrovna nacházeli v lidské podobě, dokázali nakazit člověka i tím, že mu dali napít ze svého poháru. Další možnost nakažení byla i od obyčejných vlků. Pokud jedl člověk vlčí maso ať už syrové nebo pečené, tak se mohl stát vlkodlakem. Takový účinek na člověka mělo hlavně snězení vlčího mozku. Také napít se vody, kterou pil vlk nebo i jen na stejném místě mohlo vést k proměně. Jistá nákaza hrozila především člověku, který se napil vody ze stopy vlka. Jindy zase stačilo, aby snědl člověk maso ze zvířete zabitého vlkem. Hlavně o ovcích se to říkalo. Nakonec některým jedincům stačilo sníst kus lidského masa a probudilo to v nich vlkodlaka. Někdy se člověk stal vlkodlakem jako následek prokletí nebo uřknutí. Když měl člověk smůlu, mohl být předurčen stát se vlkodlakem i tím, kolikátý se narodil nebo jak probíhalo jeho narození. Občas stačila i pouhá shoda okolností, místa a času apod. Zde je pár příkladů:


očarování čarodějnicí nebo čarodějem
narodit se jako sedmý syn
narodit se ochlupený, s ostrými špičáky nebo nohama napřed
narodit se v prokletém rodu
být v životě zlý, krutý a brutální nebo spáchat hrozný zločin
být v určitý čas na určitém zlém místě

 

      Když se někdo znelíbil nějaké čarodějnici nebo čaroději, mohlo se mu stát, že byl jimi očarován a aniž by o tom věděl, stal se vlkodlakem. Takový člověk pak byl velice nebezpečný svému okolí i svým blízkým. Někdy člověk musel trpět tímto prokletím kvůli tomu, jak byl za života zlý a špatný nebo i jen kvůli tomu, že takový byl nějaký jeho předek. I jeho syni jsou pak takto postiženi. V Portugalsku a tím pádem i v části Jižní Ameriky, se zase věřilo, že vlkodlakem se stane sedmý syn stejných rodičů. Tato linie nesmí být přerušena ale dcerou. Předpoklad být vlkodlakem měl i ten člověk, který se narodil se srstí, ostrými špičáky, ocasem nebo jinou anomálií. Též člověk, který se narodil nohama napřed měl velkou pravděpodobnost, že se stane vlkodlakem. Stát se vlkodlakem mohl i ten, kdo v určitý čas procházel určitým místem. Například 13.pátek za úplňku projít křižovatkou cest, kde se konal sabat apod.

Trocha historie o vlkodlacích

Proměna ve vlka
     České označení pro vlkodlaka bývá vykládáno jako odvození ze slova dlaka-kůže; tento výraz existoval ve staré češtině a zřejmě i ve staroslověnštině. Vlkodlak je v tomto pojetí tedy bytostí s vlčí kůží, eventuálně oděn společenským oblekem z tohoto materiálu. Některá pojetí vlkodlactví také předpokládala, že před proměnou musí člověk odložit své lidské šaty a pokud jsou tyto zničeny, zůstane ve vlčí podobě navždy. Netřeba dodávat, že příslušné pojetí neodpovídá realitě.
Do vlčích kůží se občas skutečně oblékali germánští bojovníci - berserkři (třebaže ono "ber" v názvu představuje v tomto případě odkaz na vlkodlakova méně význačného příbuzného - medvěda). Podle Eliadeho bylo oblékání vlčí kůže v minulosti ale mnohem častějším procesem. Někde měl tento zvyk rysy totemismu (identifikace se zvířecím předkem), jindy se jednalo o rituál, jímž muž vstupoval do bojového bratrstva a vyvazoval se z dosavadních příbuzenských vazeb.
     Ve vlčí podobě se pak bojová bratrstva chovala jako skuteční vlkodlaci - občas docházelo i ke kanibalismu. Příslušná "proměna" člověka bývala obvykle provázena také konzumací opojných nápojů (víno, medovina, ve védské Indii sóma apod.).
Oblékání do vlčí kůže spojené s konzumací lidského masa není přitom pouze záležitostí evropskou, praktikovali ho např. i někteří členové indiánského kmene Kwakiutlů z Britské Komumbie.
     U Nutků a dalších indiánských obývajících oblast dnešního Vancouveru byl vlk považován za průvodce mrtvých. Řada národů Sibiře i Severní Ameriky byla přesvědčena, že vlčí či vlkodlačí charakter mají dvojčata (snad souvisí s tím, že vrhy více mláďat jsou typické spíše pro zvířata než pro lidi). Sališové ve státě Washington dvojčatům pak ani nedávali lidská jména (Zdroj: Clade Lévi-Strauss: Příběh rysa, Český spisovatel, Praha, 1995).
     James George Frazer (Zlatá ratolest, první české vydání Odeon, Praha, 1977) uvádí naopak případy, že v některých případech se lovci do vlčích kůží oblékali i po zabití vlka. Muž označovaný jako Zelený vlk byl ještě v 19. stol. při folklórních "obřadech" v Normandii přinášen jako lidská oběť. Není třeba ale dodávat, jak by to dopadlo, kdyby se někdo pokusil obětovat pravého vlkodlaka.
     Samostatnou kapitolou je chápání vlkodlaka jako jakéhosi stínového dvojníka či fenomén proměny v šamanismu. Odtud bych se mohli dostat třeba i k fenoménu Jekyla a Hyda. Příslušná antropologie a související psychologizování však není tím, co nás zajímá. Vlkodlak totiž nepředstavuje žádné lidské alter ego ani projekci nějakých psychických obsahů, jde o nezávisle existující bytost, která má s "lidským" světem nakonec jen velmi málo společného, pokud tedy pomineme, že styčnou plochu nesporně představují vlkodlakovy stravovací zvyklosti.
     "Pojem vlkodlaka je rozšířen po celém světě. I hrdina stejnojmenné Ibsenovy dramatické básně Peer Gynt straší dívku Solveig, že k ní přijde v noci vlkodlak, vypije jí krev a její malou sestřičku že celou sežere.
V dřívějších dobách docházelo v Evropě k lykantropickým (vlkodlakovým) epidemiím. Nejtěžší vypukla v pohoří Jura r. 1598. Postižení táhli krajem s řevem a štěkotem, vrhali se na zvířata i na lidi, nejčastěji na děti, své oběti usmrcovali, vysávali jim krev a jedli jejich maso."
     citováno podle Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (např. Columbus, Praha, 1993). Jak už bylo poznamenáno v úvodu této knihy, představovat si lykantropii jako nějakou chorobu je ovšem chybné a navíc vůči vlkodlakům smrtelně urážlivé.

     Podle vlků se zřejmě označoval i jeden celý starověký národ. Jméno Dákové (zhruba řečeno předkově dnešních Rumunů) údajně znamená právě vlky. V thrácko-fryžských jazycích snad toto slovo dokonce etymologicky souvisí se slovesem dhau, rdousit (Mircea Eliade: Od Zalmoxida k Čingischánovi, Argo, Praha, 1997). Dákové se sami podle všeho pokládali buď za vlky, potomky vlků nebo lidi vlkům podobné - vlkodlaky. Tanečníci s maskou vlka jsou jako dekorativní prvek známi již z balkánského neolitu.
     Od řeckého slova
lykos je zřejmě odvozeno i jméno Lukáni, tedy označení kmene z předřímské Itálie. Ze jména země, kterou tito obývali, pochází nejspíš jméno Lukáš.
A za potomka šedého vlka se údajně považoval rovněž mongolský Čingischán.

Vlčí stopa v antické mytologii a historii
     Ve staré řečtině se vlk označoval jako lykos (odtud i lykantrop jako označení vlkodlaka). Od tohoto slova je mj. odvozena řada místních i vlastních jmen. Řeka jménem Lykos tekla v Malé Asii (přítok důkladně se kroutícího Meandru), vlčí pahorek Lykavittos se nacházel i v Athénách a v jeho borových lesích sídlili vlci až do historických dob. Od slova lykos je možná odvozeno jméno maloasijské země Lykie.
     Od staroperského označení vlka by zase podle Eliadeho mohl pocházet název země na jih od Kaspického moře - Hyrkánie (tady by člověk po pravdě řečeno spíše předpokládal etymologii arktos-medvěd, nicméně dotazovaní lingvisté připouštěli i vlčí původ). V íránských textech z doby počátků zoroastrismu jsou vlkodlaci mimochodem označováni jako dvounozí vlci, ovšem zoroastrismus je naprosto nedokázal ocenit - jako ostatně naprostá většina náboženství.

A odvozená vlastní jména?

     Lykaón byl mytický arkadský král, který se pokusil Diovi k večeři předložit pečené lidské maso, protože ho zajímalo, zda to bůh pozná (to je test, který by klidně mohl vymyslet i opravdový vlkodlak). Zeus to poznal - a krále za trest (?) proměnil ve vlka.
V řecké mytologii vystupují i postavy jménem Lykos a Lykomédés. Lykurgos byl pak legendárním zákonodárcem, kterého Sparťané pokládali za zakladatele svého politického zřízení. Stejné jméno nosila i řada dalších hrdinů a politiků historických dob.

     Podle řeckých bájí v Arkádii mělo nacházet nejstarší město světa. Pro nás je zajímavý jeho název: Lykosúry. R. Hošek to překládá půvabně jako Vlčechvosty (Zdroj: Radislav Hošek: Země bohů a lidí, Svoboda, Praha, 1972). Taktéž v této krajině ve vnitrozemí ostrova Peloponésu se tyčí hora Lykaion, kde se podle řecké mytologie v předklasických časech odehrávaly lidské oběti, docházelo ke kanibalismu a rituální proměně účastníků obřadu ve vlky, kteří nevrhali stín (na toto téma podobných rituálů podrobněji viz dále). Ve starém Řecku měli vlčí přízviska i významní bohové. Uctíván byl třeba Zeus Lykarios a Apollón Lykagenos.
     Nejproslulejšími dětmi s vlčí výchovou zřejmě byli zakladatelé Říma Romulus a Remus. Zdařilé literární ztvárnění vlčích dětí podává Rudyard Kiplin (Knihy džunglí, Albatros, Praha, 1991, překlad Aloys a Hana Skoumalovi). Vlčí smečka si sama pro sebe zpívá např. následující texty:

To ráno zle houf vlků vyl
jednou a vícekrát.
Země se nohy nedotknou,
zrak pronikne i hustou tmou,
tak v džungli za kořistí jdou
jednou a vícekrát.

     Hlavní "vlčí" postavou je v Knihách džunglí starý vůdce smečky Akéla, jehož smrtí (a Mauglího odchodem z divočiny k lidem) pak tragicky končí celý příběh.
"Vlk samotář nabral dech a spustil smuteční píseň, jakou zpívá v posledním tažení vůdce smečky. Zpěv sílil, stoupal výš a výš, nesl se za řeku až k závěrečnému výkřiku: "Dobrý lov!" Tu se Akéla Mauglímu vyškubl, vyskočil a mrtev padl."

Podle knihy Vlkodlaci, která právě vyšla v nakladatelství Triton