Jak se vypořádat s faktem smrti

Představte si následující myšlenkový experiment. Před nějakým člověkem by se zcela zakrýval fakt, že existuje smrt (byl by na světě sám, umělý skleníkový svět kolem něj by byl "tak uspořádán" apod.). Pomiňme podrobnosti celého experimentu a pravděpodobné nekonzistence takového světa a zkusme odpovědět na tuto otázku: Neměl by dotyčný přesto nějaké až biologické povědomí o vlastní smrtelnosti?

Thomas Macho se v doslovu Assmannově knize (Jan Assmann: Smrt jako fenomén kulturní teorie, Vyšehrad, Praha, 2003) domnívá, že ano. Vědění o smrti je podle Macha nejen společné všem kulturám, ale i bezprostředně každému člověku. (Macho se přitom odvolává na citáty z různých filosofů, to zde ovšem zcela pomineme. Taktéž pomineme otázku, že o smrti lze těžko něco empiricky vypovídat, leda zvnějšku - jak zní i obligátní útěcha řady logicky uvažujících myslitelů, kde jsem já, není smrt - a naopak).
Proti této univerzalitě stojí naopak různé vnímání smrti u různých kultur. Někdy jde spíše jen o pohřební zvyky (za skutečně mrtvého je jedinec pokládán, až když opustí dům, do té doby se o něm mluví jako o živém, mrtvola se zdraví apod.), jindy jsou ale rozdíly zásadnější - za mrtvé jsou třeba pokládáni i živí (když upadnou do bezvědomí - pro Dowaje jsou lidé v bezvědomí skutečně mrtví a za určitých podmínek mrtvými zase být přestanou).

Macho s odvoláním na Franze Borkenaua nakonec rozděluje kultury na dvě základní skupiny podle toho, jak se vypořádaly se skutečností smrti:

Mezi oběma možnosti existuje celá řada jemnějších odstínů. Zde by jistě stálo za zmínku, že velmi obvyklé je řešení, které sice počítá s nesmrtelností duše, ale buď ji přiřkne jen někomu, nebo pracuje s různými selektivními odměnami a tresty na onom světě.
Také je zde patrná tendence k určitým oscilacím, v nichž jsou mýty hubeny racionální kritikou a současně nové mýty vznikají.

Pokud bychom se na celý problém podívali jako na střet memů, dalo by se prostě říct, že některé kultury jsou díky svým představám o smrti životaschopnější než jiné - a s těmito memy se tedy setkáváme pravděpodobněji (historik Tyonbee dokonce tvrdí, že bez představy posmrtného života není žádná civilizace dlouhodobě životaschopná). Téma je to samozřejmě na delší diskusi, zbývá ale minimálně dodat, že geny ani memy se nešíří zdaleka jen tak, že by přitom zvyšovaly životaschopnost svých nositelů...

Smrt je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Umírání je postupný proces na jehož konci je smrt. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života. Smrt nelze zaměňovat s umíráním, neboť umírání je jedna z fází života organismu.

V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se běžně lze setkat například s pojmem buněčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu.

Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt.

Dříve lékaři diagnostikovali smrt po zástavě dechu a srdce, jelikož ale dnes už víme, že tento stav nemusí být definitivní, nyní se diagnostikuje po tzv. smrti mozku (tj. v okamžiku, kdy mozek vykazuje poškození, které vylučuje oživení). Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo krevního oběhu, ale v případě, že je člověk podchlazen (například v ledové vodě pod ledem), může se smrt oddálit (jsou zaznamenány případy, kdy byl za těchto okolností „utopenec“ oživen až po 20 minutách, aniž by to zanechalo nějaké následky).

Rozdělení smrti:

* přirozená smrt (stářím, podlehnutí nemoci, u živočichů také např. zabití predátorem)
* vražda
* sebevražda (harakiri, kamikaze, …)
* euthanasie

Smrt v mytologii

Smrt a posmrtný život bývá důležitou (často i klíčovou) součástí mytologií. V řadě z nich se vyskytuje Smrt jako bytost či osoba - bůh, anděl či jiná antropomorfní personifikace. Nejčastěji se jedná o kostlivce s kosou.

* V řecké mytologii představuje Smrt Thanatos, typický vzhled ovšem nemá.

Náboženský pohled na smrt v jednotlivých kulturách

V dnešním světě, ve kterém se mísí východní duchovno a materialistický vývoj západu, se můžeme setkat s různými pohledy na smrt a další vývoj. Nejznámějšími a zároveň nejrozšířenějšími pohledy na smrt jsou:

Reinkarnace

V roce 2000 provedla agentura AISA průzkum kolik obyvatel České republiky předpokládá reinkarnaci. Z výzkumu vyplynulo, že jen 6 % dotázaných předpokládá reinkarnaci. Následný výzkum v roce 2001 již zvedl toto číslo na 13 % (opět agentura AISA). Obecně se tvrdí, že v Evropě předpokládá reinkarnaci třetina obyvatel. Zajímavý je fakt, že na reinkarnaci stále častěji věří i křesťané, protože v křesťanství byly úvahy o reinkarnaci tradičně jen velmi okrajovou záležitostí.

Jiné druhy posmrtného života

Posmrtný život jiného druhu než reinkarnace předpokládá 31 % obyvatel. Nejmarkantnější projev víry v posmrtný život je u vyznavačů islámu. V křesťanství se jedná zpravidla o nebe, peklo či očistec. Lidé, kteří nevyznávají žádné náboženství, se odvolávají obvykle na astrální projekci, jako na důkaz posmrtného života.

Smrt jako konec života

Názor, že smrtí končí jakýkoliv život jedince (toto je dosti nepřesná formulace, avšak jediná) je mezi Čechy nejrozšířenější. Tento názor zastává 51 % populace. V České republice je to dáno počtem ateistů, v ostatních zemích se toto procento pohybuje mezi 10 až 35 %.

>> zpět do zajímavostí <<