Pohádkový pohled na svět . . .
(Alen)


Narodíš se, prožíváš nejkrásnější dětství, bezstarostný věk, který bohužel postupem času zapomínáš, tak krásné momenty, kdy nic nepotřebuješ, závislý pouze na rodičích a žádné starosti Tě netíží. Sleduješ s nadšením pohádky, kde vše končí dobře... Děj je spravedlivý, ale toto se právě od skutečného života tak moc liší, což je škoda.

Později, když se pozastavíš nad lidskými trablemi, nevěříš. Lidé kolem Tebe jsou zlí, neváží si maličkostí, ublížit pro ně není problém, ale my přece v tomto světě nehledáme zlobu, nehledáme nenávist, chceme si tady klidně žít, tak proč ostatní nechápou klidné žití lidstva? Snad jim tento ohavný způsob žití vyhovuje?

Toto se mi nelíbí a hledám lidi, kteří se dají nazvat skutečnými přáteli, lidi, na které se dá v jakýkoliv okamžik spolehnout, někoho, kdo podá ruku pomocnou, když Ty jí budeš potřebovat.

Můj okruh kamarádů se začíná zužovat. Lidi, který jsem měla tak moc ráda, dokázali ublížit, ublížit natolik, že teď jsou pouhými známými, neváží si důvěry, kterou z mé strany lze ztratit pouze jednou a podruhé se už neobnoví. Ta zrada z jejich strany totiž bolí, hodně bolí a nikdy nedokážu znovu začít věřit...

Možná pozdě toto komentovat. Jen si všichni dobře rozmyslete, komu svoji důvěru darujete, jestli ten člověk zato opravdu stojí, jestli neublíží, když on sám se bude cítit v úzkých.

To asi vše k mezilidským vztahům, které dokážou tak ranit!!!